Outdoor art

Všechno kolem mne se do mne vtiskává. Nejsem však pouhou schránkou, kde se hromadí vzkazy. Snažím se také, tak jako každý, číst jaká to poselství mi sděluje ona matrice. Učím se z ní vyznat se v rejstříku forem a vím také, že i já mohu něco přikreslit. Jako když děti dokreslí do dlaždic skákacího panáka, tak i já jsem občas ponouknutá nějakým místem ke hře a mám chuť si ji společně s jinými zahrát a pak se ptám: hrajete taky?

Všechno to začalo takhle:

Místo: Autobusová zastávka v obci Dolní Město, okr. Havlíčkův Brod
Datum: Únor 2010

Zastávka z nedávné doby leží na poměrně velkém prostranství, v současnosti uzpůsobenému jako jakási novodobá náves. Ze všech stran je obklopena rozmanitými domy.
V zimě jsem na ni pověsila dvě své práce volně se prolínající v jeden výjev – stojící a sedící žena v parku.

A takhle to vypadalo:

Obrazy jsou namalované podle akvarelů z knížky mojí kamarádky Klárky Doležálkové. Klára se ze všeho nejvíc zabývá vidoartem, odkaz na její videa - zde. Při pobytu v Barceloně v roce 2009 se však mimo jiné své aktivity intenzivně věnovala akvarelu a později z nich uspořádala knížku, kterou velice obdivuji, je překrásná a jsem ráda, že Klárka souhlasila s nápadem, že některé její kresby použiji pro své outdoorové malování, jak tomu říkám a že je zase zpátky z knížky, kam je Klára lasem linií nachytala, vypustím do světa.

Týden po vyvěšení někdo práce vtipně převrátil vzhůru nohama, ale později je zase otočil zpátky. Poté dlouho nedostály žádné úhony a zda tam v současné době stále visí, nevím.

To byla vůbec první věc, kterou můj projekt outdoorového malování začal. Připadala mi jako vcelku zajímavý nápad a tak jsem se pokusila tuto myšlenku dále rozvíjet.

Nejprve jsem se snažila ujasnit si, co vlastně chci a co nikoliv. Říkala jsem si, že v mém případě může být řeč o určité formě street artu. Nevycházím však z přímého sdělení slovního zvolání, z písma, z graffiti. Nešlo mi tedy o sociální apel. Nevycházím ani ze hry s ready-made, jak tomu často bývá u site-specific artu. Lidem, kteří se věnují této problematice, by se možná mé práce nezamlouvaly. A rozhodně jsem nechtěla ani, aby ty věci spadly do kategorie reklamy. Aby polopaticky či dokonce podvědomě podsouvaly určitou informaci s komerčním záměrem. Ráda bych, aby mé věci byly v maximální možné míře civilní, obyčejné a současně lehce neurčitelné, buď s lehkým nádechem jakési poetiky, případně humoru, nebo naopak s jakýmsi lehce naznačeným existenciálním rozměrem. Říkala jsem si také, že budu střídat cestu přímého činu na vlastní nebezpečí a cestu oficiální za souhlasu lidí či institucí, protože oba tyto postupy mají svá specifika, která mají vliv na konečnou podobu věci. V podstatě jsem si chtěla v chystaných pokusech co nejvíce normálně zamalovat, či zakreslit a současně vytáhnout malbu, obraz ze skleníku ateliéru či z místnosti galerie ven na ulici.

Pokračovalo to následovně:

*****

Místo: Autobusová zastávka v obci Humpolec, okr. Pelhřimov
Datum: Březen 2010

Výchozí předlohou mi byl akvarel Kláry Doležálkové, který se velice líbí.

Tahle jsem Klárčin motiv ztvárnila já.

A na místě potom vypadal následovně:

Ale nedotčený na místě vydržel zhruba týden, pak ho někdo během sobotní noci rozlomil napůl.

Povalující se část někdo odklidil, zbylé torzo však zanechal namístě a možná je tam dosud.

Kupodivu mě mrzelo jenom málo, že věc někdo zničil. Dalo se to očekávat. Vždyť věc tam byla umístěna bez dovolení, přes noc se náhle zjevila a byla na místě ponechána svému osudu docela napospas. Přemýšlela jsem poté o rozdílu mezi díly oficiálními, například nějakými pomníky a mými pokusy. Oficiální díla předpokládají poptávku po díle a souhlas s jeho realizováním a oficiální posvěcení věci jako umění kulturní osvětou, kupříkladu s přispěním médií. Samozřejmou součástí oficiálního díla je umělcem a týmem odborníků dopředu promyšlená trvanlivost konstrukce díla a také jeho umístění spíše na pozadí nejběžnějšího dění nežli přímo do něj - myslím například na vyvýšený sokl a tak. Takové dílo je také obvykle poměrně finančně náročné, rozhodně je to mimo mé možnosti. To všechno však zajištuje oficiálnímu dílu poměrně velkou míru bezpečnosti a statut uměleckého díla. Mé realizace, stejně jako další street artové pokusy dalších nadšenců jsou jiné. Jsou vlastně svým způsobem jakýmsi kutilstvím realizovaným za pár korun a navíc jsou umístěna přímo v centru dění, což je činí náchylnými, křehkými. Důležité je také uvědomit si, že lidé, kteří zrovna odbývají svůj všední den při setkání s těmito díly, nejsou připraveni nahlížet na ně jako na umění, za uměním chodí do galerie a tak je vnímají jenom jako nějakou věc, kterou jim třeba někdo nachystal do cesty, nebo jako nějaký výmysl někoho, kdo už neví co by, což se jim nezamlouvá. Přesto však mohou takové pokusy poskytnout zážitek. A proto si myslím, že v tom má smysl pokračovat a nestydět se za výše uvedené charakteristické vlastnosti takové činnosti a že to pravděpodobně bude nepochopeno, tvoření s dobrým úmyslem přece není špatné.

*****

Místo: Silniční most v Jihlavě
Datum: Únor 2010

Na zábradlí mostu jsem pověsila pás 15krát zopakovaného motivu – černobílý detail dívčí tváře se zavřenýma očima.

Jednalo se o techniku spreje přes šablonu na plastových deskách.

Věc tam byla přibližně 2 měsíce, poté ji při jarním úklidu silničáři odstranili.

*****

Místo: Zastávka MHD „Hotel Jihlava“ v Jihlavě
Datum: Květen 2010

Inspirací pro obrazy, jež jsem zamýšlela umístit na tmavě hnědou dřevěnou zastávku v Jihlavě, mi byly opět akvarely Kláry Doležálkové.

Dva původně samostatné motivy jsem se pokusila zkombinovat do jednotného výjevu.

Doufám jen, že Klárku mé verze jejích kreseb těší alespoň zčásti jako mne její původní obrázky.

Když jsem měsíc poté byla v Jihlavě, nainstalovaná pouliční scéna na místě stále ještě byla. Je-li tomu tak i nyní, netuším...

*****

Místo: Lávka pro pěší na sídlišti Březinova v Jihlavě
Datum: Květen 2010

Na bělostný betonový pilíř lávky pro pěší na sídlišti Březinova jsem růžovým sprejem přes šablonu nastříkala jdoucí dívku a připojila nápis www.pure-beauty.wz.cz odkazující na internetovou prezentaci mých obrazů.

Při práci mě chytili policajti dorazivší na místo na základě udání. Následně mě soud odsoudil na 2 měsíce vězení s roční podmínkou za prokázaný trestný čin sprejerství. Ocitla jsem se tedy v podmíněném trestu. Že by mohlo jít o umění a že celá situace místa získala díky obrázku určitý druh poezie, samozřejmě v průběhu vyšetřování a následného trestního řízení (odehrálo se beze mne) nikoho nezajímalo, ač se třeba některým strážníkům policie zdála věc vcelku pěkná, přesto se mnou sapsali rutinní protokol. Ovšem já jsem celou věc skutečně nemyslela vůbec zle, což mi nikdo nedal možnost prokázat. Neustále jsem byla tlačena do kouta a jakožto v těchto věcech nezkušená, jsem netušila nebezpečí a opomněla si pořídit advokáta, velká chyba. Navíc nikoho nezajímala ani konkrétní situace místa - skutečnost, že by na takovémto druhu inženýrské industriální architektury veprostřed klasického sídliště, principiálně nějaká ta street-artová šablonka nemusela kohokoliv urážet přičemž její reálnou podobu známe a dle spisu jsem s ní údajně způsobila škodu ve výši cca 280 Kč – takové souvztažnosti nikdo nebral na zřetel. Návdavkem tomu přeji paní, která mě udala, aby si pěkně užila svou finanční odměnu 4 tisíc korun vyplacenou od města. Hezké. A v neposlední řadě je zde ten fakt, že kamarád, který mi pomáhal, se na výzvu policie rozhodl odstranit svůj díl škody, odstranil polovinu obrázku, což mu vůbec nepomohlo – obvinění nebylo staženo a ani následný trest v jeho případě taktéž nebyl menší. Nakonec jsem vnějšímu tlaku nepochopení mého činu ustoupila a malbu zatřela. Lidé neumí hledět na svět svěže, tak aby vnímali poezii svého okolí, daleko více žijí v předsudcích, v schématech vnímání i chování, za uměním chodí do galerií nebo si o něčem, to už je jedno o čem, přečtou v novinách, že je to umění a už ví, že je to umění a ten a onen člověk, že je umělec, ale nevidí věci (umělecké artefakty či činy) samotné, nevidí jejich ducha. A tak celou situaci nemohu považovat za jinou než absurdní. Pokud máte v této věci nějaký názor, tak mi jej, chcete-li, napište, zajímá mě to.

*****

Místo: Stavební buňka, Dálnice D1 EXIT 112 Jihlava
Datum: Červen 2010

Na stavební buňku zasazenou na louce v bezprostřední blízkosti dálnice jsem namalovala líbající se dvojici v podobě jednoduchého černobílého znaku.

Podle mého soudu v jednu chvíli vypadala malba vcelku lyricky.

Později však byla moje malůvka překryta plachtou s jakousi reklamou.

Majitel buňky zřejmě pochopil určitou atraktivitu této plochy, která na sobě může nést nějakou vizuální informaci a která je vcelku dobře popatřitelná z blízké dálnice a odhodlal se ji pronajmout pro inzerci. Nevím, zda se mu moje malba líbila či nikoliv, předpokládám, že mu byla lhostejná a třeba ho i spíše popouzela, rozhodně nepřinášela finanční profit.

Napadlo mi však díky této vzniklé situaci několik postřehů o reklamě, se kterou se denně setkáváme v prostředí, v němž žijeme, a odhodlám se je zde vylíčit. Jsou to úvahy opřené o několik různých pramenů.

Domnívám se, že jak street art (graffiti), tak reklama parazitují na našem urbaním či přírodním prostředí. Jsou něčím dodaným, nikoliv přímo zamýšleným v architektuře samotné. A oba tito parazité jsou v našem životním prostoru především výrazným vizuálním vjemem. Vizuální vjemy pro nás mají značný význam, i když si to třeba mnoho neuvědomujeme. Prostředí, které nás obklopuje, nás ovlivňuje, formuje. Současně se k němu vztahujeme, máme možnost jej utvářet, což je velká šance. Zahrnuje však v sobě nutnou schopnost porozumět či učit se rozumět hodnotám, které nám prostředí poskytuje nebo může poskytovat. Často jsou to jevy těžko popsatelné, definovatelné. Bezesporu nejvíc to bude platit pro hodnoty a jevy přírodní. Ale platí to jistě také pro hodnoty a jevy člověkem vytvořené, například prostředí města. Město nabízí množství vizuálních podnětů a například různá charakteristická místa pro nás mohou být silnými pohledy, které jsou pro nás až jakýmsi znakem. Všechny další zásahy mohou mít na tyto pohledy-znaky různorodý vliv. Můžeme jim pomoci, kultivovat je, uchovat, narušit, zničit atd. Často nevíme, co chceme, neumíme podchytit hodnotu určitého znaku a uvědomíme si, že se něco stalo, až posléze. Stává se, že „kultivujeme“ pod politicko-ekonomickými tlaky, nebo že při zasahování do prostředí bezmyšlenkovitě „opisujeme od souseda“. A dokonce jsme schopni své prostředí prodávat, což je případ reklamy. Právě hromadící se a stále rozměrnější reklama, která je vizuálně nekvalitní a myšlenkově zcela prázdná stále více okupuje naše města a požírá nám nepozorovaně tyto znaky. Reklamu vídáme na mnoha památkově chráněných stavbách, na historicky cenných objektech. Znám například domy s renesančními freskami, které zčásti halí reklamní plachty, či cedule. Znám množství domů s kvalitní sochařskou či štukovou výzdobou i množství domů moderních, proporčně a materiálově dobře vyřešených, kterým reklama mnoho utrhává na cti. Znám místa, která mají charakter, který reklama doslova znásilňuje a využívá ho pro své cíle. Reklama je nutná, ovšem snadná technická realizace velkoplošné reklamy by měla být korigována vědomím míry. Míra však schází, důležitější je pro nás aktuální zisk a my jen pokrytecky žvatláme cosi o legalitě. Zapomínáme ale, že takové pomíchání vysokého a nízkého, vede k roztříštění obrazu města, ke zmatení hierarchie myšlenek a hodnot. K často účelovým nekoncepčním architektonickým výbojům se připojuje vpád hord virtuální reality reklamy a činí z mnoha znaků našich měst cosi na úrovni sobotní televizní show, která mě osobně děsí svými nakašírovanými kulisami, bezbřehým nuceným smíchem maskujícím zoufalou prázdnotu. Netvrdím, že je třeba se tomu začít najednou záměrně bránit, takový stav je nakonec jen odrazem nás samých. Myslím si jen, že je třeba učit se koukat kolem sebe a pokoušet se hledat osobní cestu ke svému prostředí, učit se přistupovat k němu s citem, více a důsledněji o něm uvažovat. A dovolím si také tvrdit, že street art (graffiti) je svým způsobem reakce na takové prostředí. Reakce třeba intuitivní, zkratovitá, křečovitá, až vzpurná, ale stále jde alespoň o jasně čitelný lidský projev naproti odosobnělosti reklamy, stále jde o intenzivní prožívání fenoménu města a ne jen o plochý alibismus systému. Rozhodně si nemyslím, že by šlo o takový zločin, jak se říká. Připadá mi to jako démonizování toho fenoménu a že přístup k němu je příliš represivní. Sama se pokouším o street art trochu jiný – poetičtější a civilnější a jsem přesvědčená, že moje činnost není špatná. Ano, dělám omyly, jsem chybující, tak jako každý člověk, tím víc, že pracuji sama za sebe, ale přesto se snažím vytvářet tímto způsobem něco pozitivního a přitom být k sobě důsledná.

*****

Místo: Autobusová zastávka Dehtáře u silnice č.34 mezi obcemi Pelhřimov a Humpolec
Datum: Červenec 2010

Jako předlohu jsem použila jeden svůj starší obraz.

A potom jsem na zastávku vedle silnice nastříkala přes šablonu černým sprejem motiv dvou stojících dívek.

*****

Místo: Autobusová zastávka u silnice č.38 mezi obcemi Habry a Kámen
Datum: Srpen 2010

Poblíž silnice, na místo, kde by nepřekážela, jsem umístila desku s malbou stopařky.
Zda dosud někoho stopla, netuším. :)

*****

Místo: Kamenná boží muka mezi obcemi Trpišovice a Koňkovice (okr. Havlíčkův Brod)
Datum: Září 2010

Kamennému křížku ve stráni blízko silnice chyběl obrázek. Namalovala jsem malou madonku na dřevo a umístila ji do prázdného výklenku.

Obrázek však na místě dlouho vydržel pouhých 14 dní a pak zmizel.

Asi jej někdo, třeba nějaký děda nebo babička na procházce, odstranil jako cosi nepatřičného na památném místě, nebo že by si jej někdo ukradl?

Ta prvá možnost je možná pravděpodobnější. Ach, a to by mne pak mrzelo, že někde lidé nedají na ráz starých věcí dopustit a jinde staré nevkusně zhanobí. Třeba tradiční architektura vesnic byla pošramocena vpádem patrových generačních hradů omítnutých brizolitem, sériově vyráběnými trojdílnými či plastovými okny přilípnutými na kdejakou fasádu bez ohledu na proporce, skladbu forem a našlo by se ještě mnohé módní účelové barbarství, ale jinde lidem připadá nové ač dobré zas hnusné, mnohé skutečně zajímavé moderní domy jsou trnem v oku malebnosti a třeba obrázky madonek by snad měly být navěky jako vystřižené z 19. století, když je tráva kolem křížku pokosena strojním sečením? O prapory starého a nového ale neběží, když málokdo vidí, že věci či jevy samotné, mohou uvnitř sebe obsahovat cit a jiné, že jsou zcela bezduché a že je to především cit, o co jde v umění, v životě. Nemohu chtít, aby každý viděl mýma očima, jen předkládám své upřímné mínění a vnitřní přesvědčení.

O týden později jsem na totéž místo usadila novou madonku. Tentokrát se jednalo se o malbu na skle.

Odhodlala jsem se k druhému pokusu o umístění madonky do výklenku božích muk, protože místo je mi velice sympatické. Svou odlehlostí vyžaduje jiný, intimnější přístup nežli práce v městském prostředí. Když lidé dříve vztyčovali kameny na určitých místech, či později zasadili stromy nebo stavěli boží muka a kapličky u cest či na památných místech, vztahovali se tak různými způsoby ke svému okolí. Stejně tak různé street-artové pokusy mnoha lidí mohou vycházet z podobných důvodů. Jen se odehrávají v pozměněném časoprostoru - současnými prostředky v městské džungli. To však nutně nemusí znamenat popření vnitřní kontinuity všech těchto pokusů.


*****

Místo: Autobusová zastávka v obci Bílý Kámen (okr.Jihlava) 
Datum: Září 2010

Sytě žlutou zastávku v obci Bílý Kámen u Jihlavy posazenou pro mne v trochu teskně vypadajícím horizontu jsem se rozhodla pojednat červenými postavami jdoudích lidí.

Použila jsem motivy z několika svých obrazů.

Dopadlo to následovně:

 

Tento rozsáhlejší projekt se mi však nepodařilo zcela dokončit, protože mne při práci přistihl jakýsi chlapík - ukázalo se, že šlo o místostarostu obce - který mě vyšachoval uvnitř zastávky a nepustil mě, dokud nepřijela jím přivolaná policejní hlídka a nezatkla mne. Nastala dlouhá noc na policejní stanici a vyšetřování tohoto případu trestného činu sprejerství. Kolem mne nakupená mračna podmíněného trestu potemněla ještě více. Zda mne tentokrát už potká vězení či jiný trest, by měl rozhodnout soud, který mě čeká. Nemyslím si, že bych se dopustila něčeho zvlášť špatného. Přesto jsem raději ustoupila a zastávku jsem opětovně přetřela na žluto hned 2 dny poté. Dnes tedy zastávka vypadá, jako by se nic nestalo. 


Místostarosta vyčíslil škodu 12 tisíc korun, což bylo nadsazené. Soudní znalec vyčíslil škodu podstatně nižší, asi na 2 tisíce korun. Mne samotnou náprava škody stála ještě o něco méně. Kratičká zpráva o činu, která proběhla jihlavskými novinami se chytila první, nejvyšší částky.


Jak pro mne nastalá situace dopadne, netuším.


*****


Místo: Křižovatka před Hotelem Rekrea, Pelhřimov
Datum: Listopad 2010 


Sousedy, rušnou křižovatku a Hotel Rekrea, dělí stupňovitě uspořádané betonové stěny, které z valné části okupují různé reklamní billboardy. Jedna betonová zeď, stojící poněkud stranou, však zůstala pro reklamní účely nevyužita. Její intimnější podoba v celkovém poměrně brutálním rámci mě zaujala a tak jsem se rozhodla na ní zavěsit jednu svou věc, která měla intimnost pokud možno vystupňovat. 


Má kamarádka Klárka Doležálková mi nedávno věnovala svou v pořádí druhou knížku akvarelů, které odrážejí její zážitky z pobytu v Lisabonu. Knížka mě velice potěšila a vnukla mi myšlenku inspirovat se opět Klárčinými kresbami. Následující motivy jsem použila pro svůj obraz.

V mé verzi se setkávájí úryvky z Klárčiných kreseb v jedné práci. 

A na místě věc moje vypadala následovně. 

***** 

Místo: Vyšší Brod, klášterní kostel

Datum: Říjen 2010

Vzkaz v láhvi

O jedné podzimní sobotě jsem si udělala výlet do Vyššího Brodu, malého městečka nad řekou Vltavou, na jejím horním toku, které zná snad každý vodák, který kdy smočil pádlo, neboť právě odtud většina posádek začíná svou pouť. Ale já se do Vyššího Brodu nevydala s kanoí.

Jela jsem vykonat jednodenní návštěvu za svým kamarádem Lukášem, který mne už několikrát do Vyššího Brodu zval na prohlídku známého cisterciáckého kláštera, kde je nyní bytem a kde nyní pracuje pro mnichy, kdyže se stará o budovy kláštera, kde je co potřeba - je zde jakýmsi technickým správcem.

Celý den jsme se různě procházeli areálem kláštera a povídali si, co se komu přihodilo za tu dobu, co jsme se neviděli. Rozmanitost klášterních prostor nám našeptávala nejbarvitější témata a tak bylo řečeno mnohé. Dlouho jsme mluvili též o umění. O tom, kolik příležitostí poskytl klášterní kostel různým umělcům a uměleckým řemeslníkům a že dnes je příležitostí pro umělce ze strany církve naprosto mizivé množství, že vlastně žádné nejsou. Že celkově jsme společností, která nové umění vlastně nepotřebuje, pouze konzervuje, restauruje, staré, přičemž však ze starého život stále uniká. Že dnešními obrazy, že vizuální potřebou dneška, která vyjadřuje naše ideje, ve které věříme, ideje ekonomické, je reklama, či spíše reklamou prostoupená média. Že nepotřebujeme pravdivé a čisté obrazy, které mají sahat do budoucna, že nám stačí jakkoliv pomíjivé, jen když alespoň trochu rozproudí tok zábavy a peněz.

Posmutnělá vědomím vlastní zbytečnosti v takto nastavené společnosti, pokusila jsem se poslat jakýsi vzkaz v láhvi, že bych třeba mohla vytvářet velké i obsahově silné a pravdivé obrazy, jakým jsem se obdivovala v kostele, ač ne všechny byly takové, ale zatím jsem nucena k přežívání, osamocenému pokusnictví se svými skromnými finančními prostředky, jež vlastně nikoho moc nezajímá a za které ještě mohu být snadno potrestaná.

Tímto vzkazem v lahvi byli dvě velmi obyčejné, takové klasické, tužkové kresby hlav, kterými jsem se připojila ke kresebným poznámkám jakéhosi řezbáře z 19. století, který jich několikero zanechal na druhé straně svých řezbářsky pojednaných kazet, jež jsou součástí novogotického dřevěného obložení, které pro kostel zpracoval a tak mu jakoby stanula po boku. Následující fotografie ozřejmují tento můj vlastně velmi naivní, intimní formou řečený, vzkaz :)

Nedávno mi Lukáš volal, že se stal svědkem scény, kdy kostel navštívili lidé z památkové péče a jeden z nich náhodou jednu z kazet vytáhl, byla na ní moje kresba, a prý nadšeně zvolal: „Podívejte, jak byli lidé dřív šikovní!“ Nato se památkáři jali otáčet jednu kazetu po druhé, aby si prohledli i další případné kresby. Potom vedli debatu o tom, jak dřív lidé uměli a dnes už tolik neumí. Asi to musela být pro Lukáše vtipná scénka :)

Ale to se tak stává a asi to není tak, že by lidé dnes uměli méně než kdysi a památkáři to jistě ví též. Jen v naší společnosti nemáme potřebu stavět ideovou architekturu, kde by se protkávaly všechny druhy výtvarných umění v jakési syntéze, která by vyjadřovala naše pojetí světa nějak strukturovaně, v okamžiku touhy vyjádřit vznešené ideje. Ale možná lze považovat za ideovou architekturou naší doby velká obchodní centra, nevím. A možná vytváříme nějakou syntézu umění spíše na síti nežli v architektuře, to též nevím.

Nechci si pěstovat zálibu v sebelítosti, nevidím vlastně ani naši dobu pesimisticky, šlo jen náhlé toužebné vzplanutí, že bych snad i já mohla někdy spolupracovat s dalšími umělci a řemeslníky na něčem takovém jako je interiér kostela. Nemyslím tím vtěsnání se do škatulek náboženské či mytologické malby, nemyslím tím nic, co by záměrně vypadalo jako staré, myslím na současný výraz, jen aby vznikl v přirozené spolupráci a v živé architektuře. Šlo jen o takový drobný lehce humorný "vzkaz v láhvi" vyřčený pod dojmem trochu smutně vedeního rozhovoru, nic víc :)

*****

Místo: Křižovatka na Náměstí Svobody, Jihlava

Datum: Říjen 2010

Při příležitosti Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, letos nazvaném Doc.Dream, jsem si k aktuálnímu architektonickému řešení akce dovolila přispět také jednou svou drobnou věcí  - civilním portrétem. O samotné architektonické koncepci akce lze nalézt informace – zde (Architektura 14. MFDF Jihlava). Můj příspěvek nebyl připravovanou promyšlenou koncepcí, ale improvizovanou reakcí v daném čase na aktuální stav místa. Po skončení festivalu z celé věci zůstalo jen několik fotografií…

  

*****
Příběh mých outdoor-artových pokusů pokračuje zde (pb-outdoor-art2.blogspot.com)